Výstupy z prvních workshopů

Během září se uskutečnily v zapojených školkách první workshopy na téma “Diagnostika dítěte předškolního věku“.

Téma poukázalo na několik zajímavých skutečností:

1. Drtivá většina nějaký diagnostický systém užívá a většina také hledá cestu k přehlednému, jednoduchému a přitom přesnému zaznamenání. Chybí čas na samotnou diagnostiku – jen zřídka pracují s dětmi najednou obě paní učitelky a pokud ano, není to v době, kdy by bylo možno věnovat se diagnostice (typicky vycházka, oběd). Možnost používání diagnostiky je limitována jak velkým počtem dětí ve třídách, tak používáním různých, vetšinou neucelených a nekompatibilních diagnostických systémů.

2. V MŠ chybí přehledný systém diagnostiky. Skutečností je, že MŠ nemají ucelený přehled o typech a principech jednotlivých diagnostických systémů a tak vybírají víceméně náhodně, který diagnostický systém použijí. Na druhou stranu je otázkou, zda by zavedení “centrálního sytému”bylo tím správným krokem.

3. Je veliká škoda, že diagnostické záznamy a poznatky z MŠ nejdou s dětmi dál do základní školy a učitelé se tam pak potýkají s nutností opětovně zjišťovat úroveň dětí v jednotlivých oblastech. (Poznámka realizačního týmu: v ZŠ nemají učitelé téměř žádné systematické diagnostické nástroje, velmi hrubá a ne zcela cílená diagnostika se v zásadě používá pouze v případě, že dítě v některém předmětu selhává – a členění jednotlivých předmětů naprosto nenahrává orientaci v jednotlivých diagnostických oblastech.)

Při debatě o tomto námětu se nezávisle na sobě shodly jak paní učitelky, tak Jiřina Bednářová na tom, že při současném systému diagnostiky a hodnocení v MŠ a ZŠ je docela dobře možné, že by se poskytnutí hodnocení z MŠ mohlo stát na ZŠ důvodem, pro který by dítě mohlo být nahlíženo neobjektivně a setrvačně bez ohledu na skutečný pokrok, který dítě od vytvoření hodnocení udělalo. Řada kolegyň si ještě dobře pamatuje „posudky“ z dob minulých, které rozhodně nebyly objektivní a mnohým dětem spíše uškodily, než pomohly. Společně s Mgr. Bednářovou se shodly, že špatně a neobjektivně pojaté hodnocení dítěti znemožní „začít znovu s čistým štítem“ a může dítě vystavit zbytečným vyšetřením, nerovnému přístupu apod.

Velkým tématem je a bude sama možnost provádění individuální diagnostiky za současného stavu, kdy nás omezují velké počty dětí ve třídách a minimálně se překrývající pracovní doby učitelek. Tento problém je zvláště limitující v malotřídkách. Pokud se nám v průběhu projektu podaří najít způsob, jak za tohoto stavu efektivně pracovat s diagnostikou a následnou intervencí, bude to veliký úspěch. Vzhledem k tomu, že cílem projektu je předávání zkušeností, postřehů, nápadů a řešení mezi MŠ napříč republikou, věříme, že úspěšní budeme.